Odkazy na další stránky:

oddílový časopis

Obsah

Do třetice všeho dobrého a zeleného aneb BA07

Potřetí jsem vyrazil na kolo závod zvaný Bike Adventure. Potřetí s ambicí porazit kamaráda Fujdu. Ten letos nejel s Al Bashou, ale jeho pověstné bomby si mohl užít náš fotbalový kamarád slávista Dědek. Po baheních lázních na Baldovci a kopcovitých orlických orgiích letos "vysočanská" BA v okolí Skíčka u Nového města nepřinesla žádný extrém, a tak bylo jasné, že o celkových výsledcích se bude rozhodovat v sobotu (a neděli ráno) u stánku. Tam kamarád Fujda jasně dominoval a jeho nástupy nebyl sto zachytit ani čerství stříbrný ze štafet Tomíno, který se sice dokázal vrátit po pádu do peletonu, ale další nástup již nezachytil a zelený trikot si zaslouženě odvezl kamarád F. Prostě poctivá práce s pokorou...
Nedělní šestihodinová etepa již pak nepřinesla žádné dramatické momenty. Stále se jelo po zelené a stále svítila zelená.
papn
P.S. Nevěřte nikomu z USK! Kradou! Body.

SOW 2006 Zermatt -- zkratka pro Švýcarský týden s orientačním během v okolí Zermattu.

Do horského střediska Zermattu dorazilo postupně třemi vozidly 5 registrovaných sparťanů (Zdeněk, Miloš, 2 nezávislí Valaši Jahnovi a já). Zatímco ostatní sparťané věrni svému názvu vyfasovali ubytování v krytu CO, já se Zd. Procházkou a Stehnovými z DKP a Mirkem Šormem z DKL jsme obsadili pěkný byt s vyhlídkou na Matterhorn, se 2 koupelnami, vybaveným kuchyňským koutem a terasou. Na prezentaci, které se musel zůčastnit každý závodník osobně, jsme vyfasovali minibatůžek s několika prospekty, plánkem města, startovním číslem, popisy kontrol na všech 6 etap a hlavně týdenní permanentkou na všechny lanovky, zubačku i příměstský vlak Zermatt -- Täsch. Trénink na mapě Furi JZ od Zermattu jsem si odpustil -- bylo už dost horko. V podvečer se v Zermattu konal jako prolog městský sprint pro kategorie D,H 20 a 21 se startem ve 2 vlnách.

Další den již byla 1. etapa šestidenních. Zubačka musela během několika hodin dopravit na shromaždiště Riffelberg a dále ke startu na Gornergrat asi 3500 běžců a kromě toho i další turisty, kteří byli návalem trochu zaskočeni. Avšak protože se jednalo z velké části o Japonce a ti jsou na tlačenice zvyklí, všechno proběhlo v klidu. Narušili jsme jim ale jízdní řád, protože vlaky se nestačily včas vracet. Okolí startu v nadmořské výšce kolem 3000 m byl kamenitý svah s menšími i většími skalními srázy, údolíčky a jednotlivými balvany a kamenitými kupkami. Druhá část tratě, po přeběhnutí na druhou stranu "zubačky", byla už více travnatá, s mnoha údolíčky, kupkami, srázky a několika bažinkami. Všechno zcela otevřený terén bez jediného stromu. K popisu terénu byla ještě poznámka: V této oblasti není na buzolu zcela spoleh, mapař naměřil odchylky od 30o do 180o (!). Nikdo z nás takové odchylky při závodě nezaregistroval. Po slušném začátku jsem ke konci vyrobil asi 6 minutový kufr (buzola za to nemohla). Také fyzicky jsem toho měl dost a každý kopeček jsem odkráčel . Celkové převýšení jen asi 140 m.

Také na 2. etapu se jelo vláčkem. Prostor závodu ležel o něco níže a navazoval na prostor 1. etapy. Horní část na orientaci jednodušší pastviny s balvany, údolíčky a bažinkami, níže byl řídký les s prohlubněmi, údolíčky a kameny. Mezi tím byl prudký svah s několika terasami, bylo nutno zdolat 12-15 vrstevnic v jediném postupu. Můj nejlepší výsledek.

3. etapa byla "ledová" -- shromaždiště bylo u horní stanice lanovky na Trockener Steg, která ležela kousek pod ledovci u Malého Materhornu. Vyskytovaly se 3 různé typy terénu. Část závodního prostoru měla písčito -- suťový podklad s potůčky a jezírky mezi malými kupami. Prostřední část tvořila suťová a kamenná pole a mezi nimi lyžařské sjezdovky. Třetí část tvořilo bývalým ledovcem ohlazené skalnaté podloží se skalními srázy i vystupujícími skalkami, místy s potůčky a bažinkami, nejnáročnější na orientaci. Také zde měla být buzola místy nespolehlivá. Zahájil jsem dobře, ale ještě před 2. kontrolou jsem si málem ukopl palec o nějaké železo trčící ze země. Trochu jsem pak kulhal, ale největší ztrátu opět zavinil asi 3 minutový kufr ve 3 trati. Tato mapa byla jako jediná měřítku 1 : 6666, další byly desítky a závod v Zermattu (5. etapa) se běhal na mapě 1 : 4000. Následující středa byla volným dnem, který jsme věnovali výletu: "Metrem" (lanovka podzemním tunelem), na Sunnegu, odtud lanovkou na Blauherd a pak pěšky po hřebeni na Unter Rothorn a Zdeněk ještě na další vrchol. Čekali jsem na něj asi 1,5 hodiny a přitom se kochali pohledy na ledovce a okolní hory, zvláště pak na Monte Rosa. Zpátky jsme šli nejprve po sjezdovkách a ve stanici Riffelalp jsme sedli do zubačky a jeli do Zermattu.

4. etapa měla shromaždiště u horní stanice lanovky na Schwarzsee ve výšce nad 2900 m, v blízkosti Matterhornu. Startovalo se přímo pod lanovkou. Většina terénu byl poměrně jednoduchý poměrně příkrý travnatý svah s několika skalkami a balvany a několika lyžařskými vleky. Pod tímto svahem byl členitější prostor s prohlubněmi, údolíčky a kupkami. Několik kontrol před cílem se šlo do kopce, a tak jsem v koridoru od sběrky opět pochodoval. V této etapě jsem měl rekordní převýšení -- 300 m na 5,2 km.

5. etapa byl městský middle v Zermattu se dvěma starty. Po odstartování a odběhu k mapovému startu mě brzdili neobvyklí předběžci - stádečko hnědých horských koz, které zabralo celou šířku uličky. Než jsem se vzpamatoval, už jsem běžel jinam. Bludný kořen mě potkal ještě u 5. kontroly, kterou jsem hledal pět minut. Kontroly byly většinou různé rohy budov a plotů, zpestřením byly 3 kontroly "kámen", které byly na kopcích a mezi nimi delší postupy. Doběh byl na městském hřišti. Tam se také denně konalo vyhlášení prvních tří závodníků v každé kategorii a visely tam startovky, výsledky a mapa s vytištěnou tratí každé kategorie.

Také na 6. etapu se jelo -- nejprve metrem na Sunnegu. Shromaždiště bylo nedaleko - u jezera Leisee, kde byla sběrka i cíl. A také 8 originálních budek TOI-TOI. Ze shromaždiště znovu do kopce na Sunnegu a odtud kabinovou lanovkou na Blauherd a odtud 150 m na start. Také v poslední etapě nás čekaly 3 různé typy terénu. V okolí startu kamenitá stráň s mnoha balvany, srázy a prohlubněmi. Naštěstí tímto polem vedly 2 záchytné linie -- kamenitá cesta a lanovka. Sloupy byly ale v mapě nevýrazné a paralelní chyba u 2. kontroly mě stála 5 minut. O něco níže byl polootevřený terén stále s kamenitou podložkou, ale už s méně balvany a ještě níže byl už jehličnatý les se sítí pěšin, kde byly údolíčka, kupky, kameny. Doběh ke sběrce byl opět do táhlého kopce. Asi 5 kontrol bylo vidět z kopce nad shromaždištěm -- jen se k nim doploužit.

A závody byly za námi -- zbývalo sjet dolů do Zermattu, umýt se, najíst, sbalit, lokálkou doTäsche, tam přesednout do auta a po dalších 12 hodinách jsme v Praze.

K výsledkům: Výsledky v každé etapě se bodovaly (vítěz získal 1000 b.). V celkovém hodnocení se nejhorší výsledek škrtal a sečetlo se 5 nejlepších výsledků. To umožnilo slušné umístění i motivaci těm, kteří byli jednou disk. Moje výkony byly tradičně poměrně vyrovnané, tentokrát bohužel směrem dolů. Umístění mezi 57. a 104. místem mezi 155 účastníky a celkově 91.místo.

Doslov

Více by určitě ukázaly mapy, nemohu ale teď skenovat. Doufám, že aspoň výřezy umístí na svých stránkách Zdeněk, stejně jako fotky. Umístění prostorů jednotlivých etap i tréninků ukazuje mapka a na závěr nějaké moje fotky.

Jaromír

Přebor Sparty 2006 aneb jak jsem neobhájil titul, ale dostal bezva žaket

Pro letošní sparťanské porovnávání orientačních dovedností, jsem zvolil stejnou taktiku jako roku minulého; dopravit se na místo určení na bicyklu. Hlavní devízou této taktické varianty je, že fyzické dispozice jsou kolojízdou natolik paralyzovány, že odpadají zbytečné rychlostní excesy v úvodu závodu, běžec nekupí z horlivosti chybu za chybou a hned na startu ví, že co si neumapuje, to nedostane.

Leč o mém předzávodním počíná se dozvěděl i horký favorit letošního přeboru létající ČestMírek Kovář a hned si opatřil kolo, že pojede jako rovněž. Nakonec nás bylo čtyři: já Štěpán Skripnik, (Čest)Mirek Kovář, Tretrák Jenda Pucherna a Fanda z Paschku. Fujáček z chudobince nejel, neb nemá kolo.

Již po příjezdu na shromaždiště na hůrku nad Starou Hutí jsem cítil, že příprava vyšla podle plánu - byl jsem úplně koženej. Rozběhnout závod zbrkle nehrozilo a první kontroly jsem si také ťukal jak datel. Jasně, občas se malá chybička vloudila jako třeba na čtverce, kde se mi již nechtělo stereotypně držet melioračky a raději jsem si nesmyslně zaběhl vypíchnout oko do hustníčku mimo postup, ale je to přebor - závod roku, a nervy jsou na pochodu. Nohy bohužel už skoro taky...

Drobné zaváhání na pětku, kde bylo asi lepší počkat si na průsek vedoucí přes zelené směrem k lampiónku, ale nebyl čas, řešit, kdo je kdo. Rozkaz zněl jasně! Pasáž 6 -- 13 šla jako po drátkách. Hlídat si směr, počkat si na jistý bod před dohledávkou a ťuk, ťuk, ťuk. A v případě, že ťuk není zrovna jistý, jako tomu bylo na kontrole 10, vyplatilo se počkat, až ze sedýlka v hustníku vyběhne předseda Jaromír. Jak řikám: Tahle pasáž mi sedla.

Přišlo ale uspokojení, při výběhu z hustníku na postupu na 14 jsem se nesrovnal se severem, udělal si malý výlet k bažince a koncentrace v čudu. Protože jsem znal fenomenální čas neméně fenomenálního Boudičky, věděl jsem, že budu muset zabrat a nechybovat.

Nepovedlo se ani jedno a po popletení hustníků cestou na 17 mi bylo jasné, že i kdybych byl v blatech před osmnáctkou popohnán toulajícím se čoklem baskervilským, tak mi to na obhajobu titulu stačit nebude. A nestačilo. Byl z toho třetí flek za zvítězivším ČestMírkem Kovářem, kterému gratuluji, ale stejnak ho budu oslovovat -- volat Smolíček a druhým Boudičkou, který uplatnil své zkušenosti a v cíli se přiznal nejen k dani, ale i ke každodennímu tréninku a tréninkáči v Excelu.

A jak jsme se dostali zpět do Prahy? Mno, vím, že jsme brodili nějakou řeku, pili pivostar a z Modřan se vezl autem...

Sportu zdar, přeboru SPARTY zvlášť.

P.S. Petře Bé, vím, že ještě dnes ti nedá spát ta potupa z minulého roku, kdy jsi nebyl schopen najít jednoduchou jamku v lese, ale vyhýbat se přeboru pod rouškou výletu na černý kontinent se mi zdá neekonomické a společensky neudržitelné. Tak za rok.

Štěpán S.

Ruská sibiř 2006 (nejlepší chutná na ledu)

Po loňské premiéře, když jsme já a pár odvážných borců (Baša, Korýďas a Tomík) absolvovali pro sparťany premiérovou Ruskou Sibiř jsem se začal kolem 7.ledna pídit po dalším ročníku. Jak je u mě v poslední době zvykem, tak jsem prošvihnul včasné přihlášky. Takže nastala situace kdy jsem si psal s Bážou Lepšíkem a po jeho několika dobře míněních radách a uskocích se dostal mezi vyvolené pro letošní ročník za což ještě jednou Bažovi děkuji (i když prohlásil že to někdy spravíme panákem-ky). Po tomto šťastném úvodu a náhledu mezi přihlášené jsem zjistil že jede jenom Korýďas. Následoval dotaz na Bášu a odpovědí byla jeho účast na J50 a tím i jeho letošní absence a aby to nebylo tomu špatnému dost, tak v pátek před závodem mi zavolal Korýďas a omluvil se pro zranění kolena. Takže jsem v sobotu ráno vyndal kolo ze sklepa, kde mu bylo v teple dobře a vyrazil do Bakova. Počasí slibovalo opravdu ,,hezký zážitek". Po prezentaci a některých novinkách oproti loňskému ročníku (nejzásadnější bylo že se nemuselo zakreslovat), a zpráv z kuloárů, to že v jednom úseku to dost klouže (což se pak velmi potvrdilo), jsem po desáté hodině vyrazil popasovat se s tratí. Hned na první kontrolu jsem dojel několik borců co startovali přede mnou, což mě utvrdilo v tom že ten spining má něco do sebe.A nebo to možná bylo tím, že začátek byl po suchu. Při mazaném postupu na druhou, kdy jsem dojel další borce jsem si říkal ,,Láďo to není normální" a taky nebylo. Od druhé kontroly začala ta pravá Ruská Sibiř. Cesta vedla přes pole a hlavně zatím ještě po sněhu a začali mě dojíždět ty lepší borci (i ženy). Do šesté kontroly závod celkem utíkal, protože se ještě jelo dost po silnicích. První zkouška na ledu přišla při postupu na sedmou. Tuto jsem zvládnul vcelku dobře, neboť jsem trochu zamapoval a jel zkratkou. Po sedmé kontrole jsme vjeli do bývalého vojenského prostoru a tak jsme si na jednom postupu vyzkoušeli, co je to tankodrom ale na kole a ve sněhu. Po občerstvovací kontrole (pro některé Mirečky,Mrazáky a opilce rum byl a bylo ho dost!), přišlo vyvrcholení tohoto závodu, při postupu na poslední kontrolu. Za sucha by to byl krásný dojezd ale po ledovce se opravdu blbě jezdí a můžu říci že i blbě jde s kolem pod paždí.Ale seknul jsem s sebou jenom dvakrát a stačil zničit jenom mobil. Někteří tam sebou praštili víckrát,bylo tam dost stop od pádů. Hlavní bylo že jsem ve zdraví dojel a přežil i tu zimu. Proto příští rok opět na další Sibiři, když se dožijeme.

Burri

Ruská sibiř 2005 aneb Kde jsou moje blatníííky!

S nápadem zúčastnit se cyklistického podniku patnáctého ledna přišel Burri. To jen tak na úvod. Každou jinou zimu bych ho totiž odkázal na vyšetření do jistého sanatoria na severu Prahy, ale letos to bylo jinak. Na lyžích mi pomalu začínala růst tráva a kolo se ve spižírně neklidně ošívalo už od vánoc, kdy teplota na teploměru neklesala pod 10 stupňů. Tak jsme tedy jeli. Láďa (Burri), Tomík, Korýďas a já. Čekala nás Ruská sibiř - MTBO závod jednotlivců ve skorelaufu s daným pořadím kontrol :-). Hezké že. Na prezentaci jsme dostali legitky, čistou mapu a slovní popis trati. Načež Láďa okamžitě začal čeřit vodu a snažil se podle slovního popisu zakreslovat trať závodu do mapy. Naštěstí tuto činnost provozoval zrovna pod jednou ze vzorových map s tratí (které byly k obkreslení doslova na každém rohu), kde ho jeden hodný pardubický biker vyvedl z omylu a vedoucí výpravy nám s klidem profesionála sdělil, že si to máme obkreslit. Tomík se rozhodl upevnit svou image sociála tím, že začal na shromaždišti shánět helmu, kterou nechal doma. Nečekaně se mu dostávalo odpovědí typu: "Vždycky sebou dvě vozím, ale zrovna dneska jsem si přivez jen jednu", ale nakonec přece jen něco sehnal. Ještě jsme v krátkosti rozebrali trať závodu a s konstatováním, že není co řešit, kromě postupu 7-8, který je nutno jet zprava a nijak jinak jsme se šli připravovat na závod. Po sedrolení podzimního bahna jsem zjistil, že mé kolo stále zachovává barvu zelenou, což mě uklidnilo. Láďa s Tomíkem nablýskali své FUJIny a už se startovalo. V půlminutových intervalech jsme se vydávali na trať. Na první kontrolu to byl povinný úsek nazvaný SS-20, který byl zároveň rychlostní prémií. Nejrychlejší odečítal od celkového času 15minut, druhý 14 a tp. Moje heslo: "Proč vystřílet všechny náboje hned na začátku, když bitva bude dlouhá!" se později při celkovém počítání výsledků ukázalo jako mylné. Chvíli jsme to mastili po betonce a to to panečku odsejpalo, pak přišly polňačky a les. Jednou větou - bahno bylo všude, na mapníku, v mapníku, na držce, v držce, na prdeli v ..... .Dojíždím Láďu, má blatníky! Prosím. Nepůjčí! Smlouvám! Neprodá!! Přemýšlím o násilí a nakonec ho nechávám svému osudu smířen s tím, že celé dvě hodiny budu mezi zuby drti jemný "lógr". Naštěstí trať už byla z velké většiny vedena po asfaltkách. Na mapu to moc nebylo, přesto se mi párkrát při fikačkách podařilo vyškolit některé bikové profíky. Postup 7-8 jsem zvládl bravurně a s vědomím najetých 15 minut k dobru jsem to metelil k cíly. Těsně před cílem už začaly trochu docházet síly a tak jsem nakonec byl rád, že jsem po 2,5 hodinách odevzdal vyplněnou legitku pořadatelům a šel v klidu umýt kolo i sebe. To Tomík s Korýďasem a Láďou byly mnohem statečnější a pořádně se s tratí porvali (Tomík 3,5; Honza 4 a Láďa 4,25 hodiny). Po závodě jsme poseděli v místní restauračce, chutně pojedli, ocenili potleskem ty nejlepší a pořadatele z Bakova za hezký závod a pak hurá domů. Cestou domů jsem si asi ten den vybral svůj největší kufr, což mi snad Korýďas odvážně jedoucí za mnou prominul, ale dálnici jsme našli! A co říct závěrem. Snad jen krátké zhodnocení. Pořadatelé mě příjemně překvapili, měli to hezky zvládnuté a bez zjevných chybek. Trať byla jednodušší, ale asi byla stavěna s ohledem na to, že by mohl být sníh a -5 stupňů, což by dojem ze závodu notně umocnilo a tenhle článek by byl určitě delší. Rozhodně příští rok až Burri zavolá, řeknu zas to své: ANO.

Báša

Zpráva o sparťanské účasti na WMOC 2004

Ve čtvrtek 1. července, právě když na fotbalovém EURO končilo naše nevydařené utkání s Řeckem, vyrazilo 2 auty směr Rozvadov 6 lidí. Konečným cílem bylo město Asiago v severní Itálii. Posádku Forda tvořili: Zdeněk - řidič a vedoucí výpravy, jeho přítelkyně Ida (jediná neběhající) a Dáša W. z oddílu TJP. Peugeota řídil Olda, další členové byli Eva a já. Dojeli jsme někam za Mnichov a zbytek noci dospali na parkovišti v autech.

Do dějiště WMOC jsme dorazili před polednem. Centrum jsme našli snadno podle šipek a hned se odprezentovali. Kromě plánku města a dalších materiálů jsme obdrželi několik sad minisalámků. Kemp na části travnaté plochy místního polního letiště ještě zel prázdnotou -- bohužel nefungovaly ještě ani WC, ani sprchy, voda jen ze 2 kohoutků. Postavili jsme stany a po obědě vyrazili na obhlídku města. Centru dominuje vysoká štíhlá věž zvonice, na kopci na východ od města stojí nepřehlédnutelný památník obětem 1. světové války, kde je i malé muzeum. Vstup volný, závěrečný ceremoniál včetně hymny a spouštění vlajek denně před 18. hodinou.

Následující den, v sobotu, byl už na programu první "open" závod, ale až v 18 hodin, takže byl čas na kratší výšlap. Vybrali jsme si Crocette di Zebio (asi 1700 m n.m., Asiago leží necelých 1000 m n.m.). Viděli jsme krávy, kopce, vzdálené vysoké hory v Dolomitech (Marmoladu aj.), dalekohledem pak i moře a prý i Benátky. Také ale téměř všudypřítomné zbytky pevností a zákopů z 1. světové.

Závod historickým centrem se běžel jako "open", tratě měly barevné označení. My chlapi jsme zvolili "violet" (MV) = středně dlouhá a těžká. Ve městě to znamenalo jen 4,2 km s 15 kontrolami, ale pravý význam jsme si měli vychutnat další den. Start byl v parčíku vedle zimního stadionu -- tam se bruslilo. Zdeněk startoval minutu za mnou, takže mě měl už na 3. kontrole. Nakonec jsem cílem před radnicí proběhl dříve, ale Zdeněk byl z nás tří nejrychlejší (čas 24,23 a 13. místo). Odkaz na výsledky, ženy běžely WG (2,95 km), Eva 8. místo za 21,53.

Následující den byl na programu závod Highlands open se startem ve 3 km vzdálené Kaberlabě. Tam jsme se rozhodli dokráčet pěšky a podle mapy a šipek se nám to podařilo. Cíl a shromaždiště byly v blízkosti dolní stanice vleku na kopec. Poblíž horní stanice byl naopak start. Převýšení tak bylo dost značné, a tak jsem dorazil na poslední chvíli- ani jsem neviděl Zdeňka, startujícího 10 minut přede mnou. Popadl jsem popisy MViolet a šel jsem do koridoru. Minutu před ostrým startem jsem si vzal mapu a hned se vyděsil jak délkou tratě, tak terénem, který se dal čekat. Bylo tam hodně černé balvanů a skalek a to byl zachycen tak každý dvacátý balvan. Trať měřila 6,4 km s 300 m převýšením. 1. kontrolu jsem našel snadno, ale nesouhlasil kód s popisy, které jsem měl v pouzdře. Celkem rychle mi došlo, že jsou DVĚ tratě Mviolet, já měl mapu s tratí MViolet2 a v pouzdře popisy MViolet1. Příslušné popisy byly natištěny i na mapě, ale to mi v tu chvíli nedošlo. Zpět ke startu, vzdálenému asi 3 km se mi nechtělo. Pokračoval jsem podle mapy na 2. kontrolu, ale vyrobil jsem asi 9´ kufr. Radši jsem se zeptal. Pak už jsem všechno našel celkem bez problémů. Občas se dalo využít cest, většinou v bílém lese bylo spousta kamenů, malých prohlubní, škrapy a nezmapované zákopy, které běh výrazně ztěžovaly. Zaběhl jsem to za 99,20 -- necelé 3´ před Zdeňkem. Mezičasy se nevydávaly -- prý večer na I-netu. My jsme se raději zastavili v malém krámku na malou, ale výbornou pizzu za 2 EUR. Krámek se svérázným mladým prodavačem se stal naším oblíbeným už od první návštěvy -- ochotná obsluha - na požádání pizzu ohřál nebo nasekal na menší kousky, výběr asi z 12 druhů. Večer jsme pak v kempu poseděli při červeném vínku od Zdeňka. Musím podotknout, že zhruba mezi 15. a 18. hodinou bylo obtížné ve městě cokoliv koupit -- obchody byly zavřeny, pizzerie měly pauzu. Překvapil mě velmi malý počet kuřáků -- byli naprostou vzácností, a to i v pizzerii, v restauraci či při posezení na lavičce v parku.

Následující den (pondělí) jsme si udělali výlet. Popojeli jsme asi 10 km autem a vydali jsme se na výšlap na zbytky pevnosti Campolongo. Kromě různých květin byly krásné výhledy na příkré skály a do hlubokého údolí s říčkou Astico. Došli jsme až do místa shromaždiště modelového závodu, který zde probíhal už od 10 hodin současně s trialem pro příchozí a závodem vozíčkářů. Já s Oldou jsme měli svá startovní čísla s sebou v autě, mohli jsme tedy odstartovat a vzít si mapu. Hned po startu jsme se vrátili k autu -- mapy jsme získali, účelu bylo dosaženo.

Večer nás čekalo ještě slavnostní zahájení, které organizátoři příliš nezvládli. Ze shromaždiště u zimního stadionu prošli účastníci v průvodu za svými vlajkonoši (naši vlajku nesl Čenda, tedy J. Čenovský, naše malá sparťanská výprava nesla vlastní malé vlaječky) až na malé náměstíčko před radnicí. To bylo menší než pražské Malé náměstí, a to ještě část zabíraly stolky a židle pro venkovní posezení trattorie a několik řad sedadel pro VIP. Závodníci se tam nevešli, že by byli nějak seřazeni za cedulemi s názvem země - to už vůbec. A natáčela to televize.
Malá statistika: Přihlášeno bylo 3285 závodníků, z toho asi polovina seveřanů, nejvíce Norů (598), 2.FIN, 3.SWE, 4.GB, 5.ITA, 6.CZE (98). Zastoupení věkových kategorií: nepočetnější H,D55 (364+241), dále H,D60 (356+218).
Naše sparťanská skupina (bez Miloše Semoráda, který se také zúčastnil, ale bydlel jinde společně s MKP) ještě před koncem "parády" zdrhla do blízké pizzerie. Každý jsme si dali velkou pizzu a k tomu dobré bílé víno.

Další den, v úterý už byl na programu 1. kvalifikační závod. Shromaždiště, kam jsme dojeli autem, bylo stejné jako pro včerejší modelový závod. Moje kategorie M55 s 364 účastníky, byla rozdělena do 5 rozběhů, Olda a Zdeněk v M50 měli rozběhy 4 a Eva v W35 jen 2. Cestou na start si mohli závodníci projít či proběhnout v terénu asi 9 kontrol podle tréninkové (warming up) mapky. Mapy tréninkové i závodní byly pro starší "vetoše" v desítce, pro ostatní v patnáctce. Moje trať měla parametry 5,2 km/215 m/12 k. Start byl v místě polootevřeného terénu, kde se střídal "bílý" les s úzkými pruhy pastvin. Hned na první kontrolu jsem to měl 700 m po spojnici přes kopec s 16 vrstevnicemi. Zvolil jsem dlouhou obíhačku, kde jsem nastoupal asi 2 vrstevnice, ale ta byla dost pomalá kvůli kamenité podložce. Také jsem přeskakoval 2 zákopy z 1. světové. Asi s půlminutovou dohledávkou jsem byl o 4 minuty pomalejší než kdybych zatnul zuby a ten kopec přelezl. Asi v půlce tratě jsem si stejně jeden kopec s 11 vrstevnicemi vystoupal. Po další, tentokrát vydařené obíhačce na 8. kontrolu, se již běželo více-méně v zástupu, i když ne všichni měli stejné kontroly. Ještě na předposlední kontrolu jsem si vyběhl malý kopeček a byl pak nucen chvilku kráčet. Časem 56,55 jsem obsadil ve svém rozběhu 25. místo. Vypadalo to na finále B, neboť do finále A postupuje z každého rozběhu jen prvních šestnáct. Ale nazítří čekal ještě 2. kvalifikační závod. Upomínkové předměty jsme dostali hned po 1. kvalifikaci -- muži masivní cestovní příbor v kapesním noži, ženy přívěšek -- šperk. Druhý den jsme si museli přivstat, protože první z nás šli do lesa těsně po deváté a jenom na dopravu bylo nutno počítat aspoň s 90 minutami: skoro hodinu autem k riffugio Val Maron (1344 m n.m.), odtud busem pořadatele (15´) nebo pěšky (45´) k chatě Marcesina. Ta se tyčila na kopci mezi pastvinami. Cíl byl umístěn v plochém údolí pod chatou, svahy obsadili závodníci. Nejbližší les byl sotva 50 m, ale ke sběrce se přibíhalo přes louky, z lesa asi 700 m vzdáleného. Moje trať s parametry 5,6 km/125 m/10 k. byla velmi rychlá, v první třetině s jedním dlouhým, téměř 1,5 km dlouhým postupem. Odolal jsem vábení seběhnout na jedničkovou cestu a šel jsem to terénem a s využitím jiné cesty, která se ztrácela v louce a pak podle vrstevnic až k jámě. Po několika kratších úsecích přišla poslední třetina trati, vedená polo- až zcela otevřeným terénem po loukách. Tam jsem udělal jedinou větší chybu v několikaminutové dohledávce balvanu. Přesto jsem časem 47,54 obsadil slušné 10. místo v závodě a v součtu časů z obou kvalifikací 14. místo. To znamenalo, že jsem si vybojoval právo startu ve finále A, kam se v kategorii M55 neprobojoval nikdo další z ČR, ani Zdeněk Koč!

Ve čtvrtek byl volný den. My jsme podnikli dosti náročný výlet: Nejprve 3-hodinová jízda autem do města Riva, které leží na SV okraji jezera Lago di Garda, s nadmořskou výškou jen asi 80 m. Naším cílem byl vrchol Cima S.A.T. (1306). Ten se dá dosáhnout buď turistickými cestami a pěšinkami (tedy téměř: poslední metry po skobách a s jištěním fixním lanem), nebo po via ferratě - po skobách a několika ocelových žebřících, vše jištěno fixními lany. My chlapi jsme byli vybaveni horolezeckými úvazky a helmami, tak jsem šli po ferratě. Eva s Dášou se rozhodly jít po stezce, Ida dole odpočívala a prohlédla si město. Prošli jsme nejkratší cestou přes historické centrum místy úzkými uličkami až začátku cesty na S.A.T. Zpočátku téměř parková cesta nás v serpentinách zavedla asi po hodině pod kapli S. Barbara. Odtud už začínala via ferrata. Spodní úsek byl výhradně po skobách a následovala ještě pěšinka končící pod příčkami 35 m dlouhého žebříku. Po jeho vylezení mě začaly bolet prsty na rukou od přitahování a cvakání pojistných karabin na jisticí lano. Později jsem zjistili, že výhodnější a hlavně rychlejší je jistit za kovové příčky žebříku. Během výstupu jsme všichni tři často fotografovali, pohledy na město a jezero byly úchvatné. (No a fotili jsme se taky navzájem, když dole byla propast...) Před druhým dlouhým žebříkem nás předešli 4 Němci, kteří šli jen nalehko, bez batohů a helem. Když jsme se blížili k vrcholu po několika dalších krátkých žebřících, začalo poprchávat, a tak k vrcholovému fotu samospouští mého foťáku nedošlo. Cesta nahoru nám zabrala 4h15´. Dolů jsme scházeli nejkratší cestou -- pěšinka se klikatila ve stále prudším svahu, až jsme se dostali na vozovou cestu a ta nás dovedla až do města. Kdo chtěl, ještě se vykoupal, ženské dorazily z tůry brzy po nás. Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u supermarketu.k doplnění zásob potravin.Do kempu v Asiagu jsem dorazili před západem slunce. Zdeněk ještě zajel do centra pro informace o startovních časech. Proti svému zvyku jsem se ještě nezmínil o počasí. Tak tedy: Hned při příjezdu a první dny velmi teplé. První trocha deště s bouřkou přišla až k ránu v den zahájení WMOC. Pak to několikrát vypadalo na liják, nad horami černo, ale v údolí kolem Asiaga se to vždycky nějak rozpustilo. No a pořádná bouřka s lijákem přišla až po půl čtvrté ráno před finále.

A přišel poslední den závodů, finále. Shromaždiště stejné jako předevčírem, odjezd z kempu po sedmé hodině. Finále A mělo zvláštní start, 2,5 km od shromaždiště. Po cestě byla možnost napít se čisté vody, opět "zahřívací" mapka. Závodníci startovali podle svých umístění v kvalifikaci, nejlepší nakonec. Protože do M55A postupovalo z každého z pěti rozběhů 16 nejlepších, se svým 14. místem jsem startoval mezi poněkud slabšími závodníky. Trať 6,4 km/165 m/13 k. Závod se mi moc nepovedl. Hned na 1. kontrolu jsem si nevybral nejlepší záchytný bod -- roh plotu z ostnatého drátu (ostnáče se vyskytovaly a přelézaly či prolézaly v každém závodě několikrát) byl sice jasný, ale trochu stranou postupu a dole. Dohledávku jsem pak uspěchal a zapomněl krokovat. Další chyby následovaly na 4. a 9. kontrole. Terén byl mnohem členitější, stále se střídaly hřbítky a údolíčka, kupky a prohlubně různé velikosti, občas balvany a ke konci závodu velmi členitý terén s menšími závrty. Opět se dobíhalo přes louky k předposlední kontrole (jáma) a pak kolem ze všech stran viditelné kapličky S.Lorenzo. V tomto závodě byly cesty a pěšiny spíše pro orientaci, téměř důsledně kolmo na směr postupu. Nakonec jsem časem těsně přes hodinu (vítěz mi dal přes 20´) skončil až 63. Umístění ostatních sparťanů: M70A: 19. Miloš Semorád, M50B 65. Zdeněk, M50D 6. Olda, W35B 24. Eva.

Teď pár poznámek k závodům: Každý den byly 4 cílové kontroly, při finále ještě zvláštní koridory pro áčka. Po vyčtení čipu naskočilo jméno, kategorie, celkový čas a momentální pořadí na monitoru, který byl umístěn na stole vedle vyčítací krabičky a obrácen k závodníkovi. Asi po půl minutě tiskárna "vyplivla" už uříznutý papír s mezičasy. Kromě toho se periodicky průběžně zobrazovaly pořadí a časy vedoucích závodníků všech kategorií na velké informační světelné tabuli. Odebrané mapy se pěchovaly do velkých plastových pytlů, vedoucí klubu si vyzvedl mapy nové, včetně vytištěných tratí a popisů. Zákresy tratí byly provedeny pečlivě: nejen přerušené kolečko, aby čára nezakrývala důležité objekty, ale také spojnice mezi kontrolami, pokud by vedla přes jámu, malou kupku, kámen, či kopírovala cestu, byla přerušena, případně i několikrát!

Po návratu do kempu jsme vyrazili na poslední výlet -- popojeli jsme 2 km autem, vystoupili a serpentinami silničky jsme došli k pevnosti Forte Interrotto, která se nachází kus pod vrcholem stejnojmenného kopce (1412 m n.m.). Ta má historii delší než od 1. světové války a momentálně probíhá její rekonstrukce. Už z pod úpatí kopce byl vidět stavební jeřáb.Na zpáteční cestě jsme se zastavili ve městě na poslední nákupy, mj. v prodejně vín místního družstva.

V sobotu ráno jsme sbalili, usušili stany a kolem 10 h vyjeli na zpáteční cestu. Tentokrát jsme z průsmyku Vezzena odbočili směr Folgaria. Zaparkovali jsme poblíž pevnosti Gschwendt -- Belvedere (1177 m n.m.), v níž je zřízeno muzeum s mottem "Alpské pevnosti v 1. světové válce". Je zde vystaveno téměř vše -- výzbroj a výstroj, ukázka života v zákopu, ošetřovna, telefonní stanice, pekárna i vybavení pro hygienu. Ze zatravněného pahorku nad pevností byl nádherný výhled na tři světové strany.

No a pak už jsme skoro pořád jeli přes Mnichov, Rozvadov a Plzeň až do Prahy. Mě vysadil Olda v Řepích kolem půl třetí ráno.

Sepsáno v Praze 26. 7. 2004

Jaromír

2.2.2002 - 5.ročník SkiPivo Cup

Ze servisu ČTK ze dne 2.2.: Jubilejního 5. ročníku závodu zkušených pořádaného pod názvem SkiPivo v Jizerských horách se zúčastnilo 12 závodníků. Na tratích poznamenaných oblevou se k vítězství propil reprezentant Aera Odolena Vody, nestárnoucí Ivan Koutný.

A jak to bylo doopravdy? Kdo zlomil Hůlku? Kdo zrušil SIMču? Čtěte níže, budete moudřejší. Možná.

Když dostanete v prosinci od Želvy mejlíka s nabídkou na účast na této 100% pánské, malinko šovinistické akci - máte dvě varianty: 1. otevřeně si přiznat, že tento závod na způsob chlastacího biatlonu je nad vaše síly (např. Dany, tatík) nebo za 2. si zakroužkovat v diáři 2.2.2002 hodně výraznou fikskou (Báša, Štěpánek, Fujda, Skřípa, MH a mnozí mnozí další) a vyrazit. Problematika předzávodního mazání je díky pravidlům kladoucím maximální důraz až na "mazání" v den závodu poměrně jednoduchá a rozhodně nerozhoduje o konečném výsledku. Pro neználky přikládám výtah z pravidel:" Objeď kolkolem celý Jizerky, na občerstvovacích stanicích (Hrabětická louka, Prezidentská, Nová louka, Hřebínek, Knajpa, Smědava, Josefáč) řádně doplň tekutiny dle předepsaného rozpisu a kategorie (tj. 1-2 kousky/zastávka). Je-li pifko, jdi do něj. Není-li, skoč do tašky (točená limča+ rumík) či zapanáčkuj. Hydratace uvedená v rozpisu není maximální, jedná se o počty vyloženě minimální. Horní limit neexistuje. Limit je pouze časový - dojeď do 19:00 k Elišce v Josefáči." S odjezdem před osmou z Prahy stíháme start ltt (zo slovenčiny - len tak tak). Báša si ještě na moji radu bere 2 SIMky a jeden telefon ("Prosim Tě, to kdyžtak vyměníš, ne?") a už stoupáme na Hrabětickou louku. Cesta lesem je zvlášť zajímavá pro majitele prkýnek s loňskou mázou ve formě klistříku. V kombinaci s jehličím vytvoří skvěle nesmekavé tulení pásy. Díky alpsky vymetené obloze a pálícímu sluníčku odkládáme hadry a vstříc prvním dvěma lahváčům vyrážíme jen v moiře. Báša cestou zpovídá zkušeného fotra Želvu a ke svému překvapení zjišťuje, za kolik toho špunt Mates spořádá, že plíny fakt nejsou na recept či poukaz, a že mateřská almužna od státu stačí sotva na Sunar. S o to větší chutí si pak dáváme do sosáčku dva lahvové Gambáčky a za svitu Oskara obdivujeme panoramata jizerskohorská. V táhlém stoupání na Prezidentskou pak trošku vyvětráme a jelikož je čas oběda, dáváme 2x Staropramen a famózní česnečku. Protože má papír na zaznamenání konzumace i stranu č.2, a ta je zatím prázdná, objednáváme pro začátek ještě tašku. Zvláště ženatí soupeři se hnedle z kraje závodu pouští i do sběru BONUS bodů. Ne každá žena jim ale dala............ žádaný polibek na konzumační lístek či část spodního prádla jako bonus. Na Novou louku je to pak docela fofr. Zdejší (tuším) Svijany neurazily, ale pro jistotu je lepší tam poslat ještě tašku. To aby té první nebylo smutno. Když se po dalších třech kilácích setkaly na Hřebínku ještě s plecháčem Gambáče a třetí taštičkou, bylo zaděláno na start rychlostní prémie - starci jeli na Knajpu přes Kristiánov, mlaďoši cestou delší přes Máří. Želvůf tatík je rychlík i ve svých letech a všem nám juniorům ukázal záda. Strach ze sjezdu na Smědavu je nejlépe otupit nějakou tou taškou, a protože z Knajpy se ještě volá za levný český mobilní peníz, je nejvyšší čas zavolat nejbližším, že žijem i ve 2/3 SkiPiva. Zde Báša poprvé potratil SIMku s tel.číslem 0603255367. Celkem šťastně - byla nalezena. Vyhazujem´ kelímky a sjíždíme na předposlední hydratační stanici na Smědavě. Zarmouceni absencí ovocných knedlíků na jídelňáku svačíme "kvaziboršč" a pifka v počtu dvou kusů. Cesta do Josefáče k jediné ženě, která na nás ten den čeká - k Elišce, vede přes krpál zpátky na Knajpu a pak už skoro za tmy dolů za Eliškou. Tam někde teď leží cca 150 cenťáků Fujdovy karbonky. Zbylých 15 cm (tj. držadlo s poutkem) donesl až do hospody. Tam někde mohly taky ležet do lesa v afektu zahozené Bášovy běžky. Šéftrenér SCP ale naštestí prozřel a prkýnka z lesa vyprostil. Bohužel již nikoliv SIMku... No nic, stane se. U Elišky nás pohostili velkoryse - jahodový knedlíky, uzený se špenátem, gulášek, smažák - vrchní nestíhal talíře nosit. Po takovém sportovním výkonu jaký je nutné předvést na SkiPivu totiž notně vyhládne. A výsledky? Ty už znáte z ČeTKy. O části následné, večerní, informovat nemůžu neb jsem se zanořil do spacáku. Tak tedy jen z doslechu - polibky na dobrou noc pro Bášu od Štěpánka a Fujdy byly obzvlášť vášnivé. Rvačce na diskotéce se borci z TAP chlapsky vyhnuli - využili naběhaných úseků a vypařili se rychlostí 3:15/km. Fujdova košile prý není roztržená, je jen řidká. A na závěr? Dík Želvo!! Z náročné soboty se teď týden rekreuji pod trapnou výmluvou, že mám angínu. Prosba pro rok 2006 - posuň SkiPivo tak, aby olympiáda následovala bezprostředně po tomto závodě zkušených. Takhle totiž z olympiády nemám absolutně nic, marodím týden před zažehnutím ohně.

V pelechu sepsal s angínou simulující MH

PS.: Zvláštní bonus by měl dostat Báša. Kromě ztráty SIMky se mu zadařilo i zničit hůlku...
P.S.P.S. Ono to vypadá, jako bych se tam ožral a nevěděl, co dělám a bylo mi to navíc úplně jedno a ono, je to bohužel pravda. Báša

Bobři jsou dobří

Jelikož se ve Sparťánkovi píše hlavně o OB závodech (Michalův předchozí článek je výjimkou potvrzující pravidlo) na které většina z vás jezdí a tudíž, tak nějak ví, co se tam dělo nebo děje. Chtěl bych vám teď něco napsat o jednom netradičním závodě, který se konal loni na podzim.

Mistrovství ČR v extrémním závodě štafet aneb Bobr cup 2001 se konal jednu chladnou říjnovou sobotu v Litovli na koupališti. Závodu se účastnilo 180 tříčlenných štafet a skládal se ze tří úseků - 1. úsek = 15km kross s vloženým 5x broděním řeky Moravy + 100m úsekem v hluboké orbě a cca 50m kukuřičným polem. 2. úsek = 25 km MTB kross country s třemi brody. 3. úsek = 6 km v rychlostním kajaku + 100m běh s lodí na ramennou a závěrečný skok do bazénu z rampy (samozřejmě opět v lodi).

Jelikož na kole nejsem zrovna dvakrát silný a u rychlostního kajaku nerozeznám, kde je předek a kde zadek zůstal na mě v naší štafetě úsek první a to běh.

Ještě něco k mým dvěma kolegům, bikerovi Liborovi a kajakářovi Bazimu. Seznámili jsme týden před závodem po internetu, já jsem hledal bikera a kajakáře a oni hledali běžce. Email dal email a tak jsme se setkali dvě hodiny před startem a to byl akorát čas na to trochu se hecnout obhlídnout terén, rozcvičit se a vyrazit.

Hromadný start 160 chlapů a 20 ženskejch byl docela drsnej zvlášť, když zhruba po 300m následovala již dříve zmíněná podzimní orba. Vyplatila se mi pečlivá obhlídka terénu a tak volím pravou brázdu. Je sice dál ale za to je míň hluboká a nemusím se mačkat na levé straně. Po orbě se vrháme hned do prvního brodu. Voda je tak po kolena a je docela studená. Vylézám z koryta a smažím to po polňačce zpátky ke koupališti. Druhý brod. Voda je ze začátku po kolena pak po koulena a nakonec nad pás. Vylézám, teče ze mě jako z hastrmana a probíhám po rampě přes koupaliště. Komentátor huláká, lidi hulákaj, nějakej pořadatel huláká 12, 13, 14 ..., moje plíce přímo řvou, asi jsem to ze začátku přehnal! Vybíháme z koupaliště a já zvolňuju. Tohle tempo by mě nepřivedlo do cíle, ale na JIPku do Olomouce. Nechávám se předběhnout skupinkou asi 10 lidí a zkouším se zavěsit. Nějak to ale nejde. Ztrácím metr, dva, tři. Utrhli mě! No nic další skupinka mě předbíhá a bohužel opět stejný rituál. Nějak mi to nejde. Je to furt rovina a já nejsem schopnej valit dostatečně rychle. Když už propadám beznaději, vybíháme z lesa na louku, tam lidí jako na pouti, Tv kamery a splav. K vodě asi tak dvoumetrovej padák a někdo řve skoč! Tak jsem skočil. Málo kyslíku, nezatejpovaný nohy, kluzký kameny prudká voda = ideální kombinace na pěkný výronek, ale dopadlo to dobře. Kolem mě propluli dva soupeři, snad je dole vyloví! Přebrodil jsem raz dva a zařadil se do jedné skupinky. Tempo se uklidnilo a tak můžu začít i přemýšlet, kde a jak asi běžím a co mě ještě čeká. Není to zas tak špatný. Po brodu jsem si dost polepšil. Na cestě k cíli nás ještě čekaly 2 brody a kukuřice. Překvapivě jsem se nějak zmátořil a dokonce i něco stáhnul a tak jsem Liborovi předával bobří kolík na 27. místě se ztrátou 9. minut na prvního.

Nevěděl jsem jak Libor jezdí i když jeho výbava mohla lecos napovědět, ale jelikož se spíše držím hesla: "Nezáleží co máš na nohách, ale co v nohách" jsem se v klidu vyklusal, usušil, převlík a šel fandit. Libor se k brodu přiřítil na skvělým 16. místě s zhruba 18 minutovou ztrátou, což mě udělalo obrovskou radost a našemu finišmanovi Bazimu možná taky i když jeho komentář: "Vy jste hovada! Já myslel, že budem někde kolem padesátky!" tomu moc nenasvědčoval. Baz vzal kolík, skočil do vody, přeplaval k lodi, nasednul a odpádloval proti proudu takovou rychlostí, že jsem si ani nestačil uvědomit, jak to všechno udělal. Za 1 hodiny byl zpátky. Vylezl na rampu a perfektně se v lodi sklouznul dolů do bazénu a my jsme tak skončili na celkovém 18. místě.

Spokojenost vládla na všech úsecích. Kluci přiznali, že tak vysoko nepomýšleli a i já jsem byl spokojenej. Vyfasovali jsme oběd, pifko a pak už jenom očumovali doprovodné akce a ženské. Večer bylo vyhlášení s fakt kvalitníma cenama a pak párty.

Co říct na závěr. Orienťáci, bikeři i vodáci mají dost společnejch věcí, ale vždycky je tu něco jiného a tak koho na podzim už nudí lampióny, nechť se mnou příští rok vyrazí na Bobr cup 2002.

P.S. Ale já už štafetu mám!

Báša

O erzetě přes Německo, dokonalých lidech a půlnočních topinkách

- tak, to je ten nejstručnější popis naší vydařené cesty na sever, ale ten by samozřejmě nestačil, protože řečeno slovy klasika, tento zájezd byl VELKÝ.

Z Prahy jsme vyjeli v pátek 23.3. večer a naši benzínoví oři praskali ve švech. Není divu, protože každý si chtěl sebou vzít co nejvíc pohodlí a hlavně jídla, o které jsme se na hranicích trochu báli, ale v cizině jsou celníci i policajti rozumní a kromě masa nám prominuli těch 130 km v hodině na okresních silnicích. Ale co, vždyť ve vesnicích jsme zpomalili na devadesát.

Druhého dne odpoledne jsme se mohli ve Svängstě hlásit Birgittě, která nám předala strašně moc map, že bychom mohli trénovat do aleluja a taky nám na týden svěřila fotbalovou klubovnu se saunou a před tou klubovnou byla atletická dráha a hřiště a my už jsme se nemohli dočkat, až si to rozdáme na intervalech a až Rosa vyhraje ve fotbale.

První trénink byl krátký, téměř chodecký jen tak na rozkoukání. V neděli jsme zjistili, jak jsme se rozkoukali, protože jsme se zúčastnili Ronnebykavlen. Asi to mám se svýma velkýma očima jednodušší, ale prostě mi to sedlo (nebo jsem fakt dokonalá) a předávala jsem Peťule na 5. místě. Ta je však ještě dokonalejší a dobíhá 4., na posledním úseku naše Anička dofinišovala na 6. místě. JSME JEDNIČKY. Ostatním se více či méně také dařilo. Například Štěpánek svedl rovnocenný souboj s Carstenem Jörgensenem a i když prohrál, tak celkově naše štafeta Carstenův team porazila.

V následujících dnech až do čtvrtka jsme hledali a honili formu na všech možných trénincích. K nejpeprnějším patřila vrstevnicovka a nočák, tam si prožil své peklo Štěpán, když zakopl o bludný kořen, zhaslo mu světlo a ani beanovské HELP MI mu nepomohlo k tomu, aby se dovolal pomoci, a tak si musel poradit sám, naštěstí vše dobře dopadlo.

Po večerech jsme tmelili kolektiv a protože všechno musí mít svůj řád, tak první přišel na řadu Amundsen, ten nás docela rozveselil a pak to šlo ráz naráz: Oštěp začal recitovat v němčině a pak plynně přešel ke zpěvu a Třem Sestrám. Peťula zas navštívila kadeřnický salón a o půlnoci jsme se všichni naládovali topinkami, aby se nám dobře chrupkalo. Bohužel v pátek jsme museli tuto pohodu opustit, tak jsme si zabalili svá fidlátka a přesunuli se do dánského Hillerodu, kde se konal Spring Cup.

Tady už šlo do tuhého. Na nočáku nikdo moc díru do světa neudělal. Běželo se poblíž Allerodu na mapě Vassingerod Old. První část závodu vedla po loukách, kde to bylo mnohem těžší než potom v lese. Spát jsme šli až v jednu hodinu a ráno příjemné rozhodně nebylo. Běžela se klasika. Jak jsme očekávali, terén byl letecký, a tak to chtělo jen pořádně držet správný směr, což mi zrovna ten den moc nešlo. Ale dařilo se jiným zejména pak Aně a Kačce. Začalo pršet, ale tak už to na Spring Cupu bývá. Odpoledne jsme vyrazili za památkami a na něco sladkého do Meka. Někdo si poslední noc řádně užil a někdo sbíral poslední síly na nedělní štafety, které byly alespoň pro mě velkým zážitkem. Vybíhalo nás 120 bab, až jsem se bála, že mě někde smetou. Byl to strašný kros a mapovat jsem začala až před diváckou. Byly jsme (s Topinkou a Aňou) téměř zase jedničky, skončily jsme 37. a bylo to o prsa s holčinami z Hradce (jenom škoda, že je mají větší). Chlapů bylo 200 a rozbíhal Štěpánek, který letěl jak bůh a dostal od vítěze Sosáka jen minutu. Sosák si pak odvezl prémii 1000 dánů. Ze skvělého 18. místa hoši mírně klesli a to na rovnou stovku, ale to prý jenom proto, že si mysleli, že se dává zvláštní prémie. No jo, ale tohle není HSH ranking !!!

A pak už jen smutná cesta zpět do vlasti.

Jestli chcete prožít aspoň zlomek tohohle bláznivého výletu, tak u Danyho se promítá komedie Samotáři II.. Na závěr už jen obsazení hlavních rolí: Dany, Štěpánek, Topinka, Kebule, El Condor Kachna, El Bájos, Oštěp, Áňa, Kamča Jirků a Peťula.

Zdar Kebule.

Cesta do Kunčic a zase zpátky?

Ták někdo zodpovědný. Marťanko, Lukánku, tady máš hromadnou jízdenku, to ... Víc už jsem neslyšela. Pak jenom "papa", usmála se Martina a odcupitala tam, odkud přišla. Chvilku jsme se v hloučku radili, "co naděláme." Někdo chytrý se juknul na hodinky, popadli jsme háďata a frčeli na nástupiště.

Napresovali jsme se do chodbičky. Vzduch byl. Pak přistoupila skupinka malých zato tlustých skautů. To už vzduch začal docházet a občas byl cítit i metan. Ale postupně jsme je vyhazovali z okna, takže v Kolíně už jsme byli zase sami. Bavili jsme se křesťansky. I Jára. A hadi. Pak ale vykoukli Iviny oči, jinak bychom o ní vůbec nevěděli. "Jedeme do Kunčic u Beskyd." Tak málo stačilo, abychom sklouzli z křesťanské cesty.

"Tak co naděláš?" Beskydy jsou hezký. Vrábí by tam jel, ale Iva měla v těch očích slzy. Dobrá. Voláme Peťu, co máme dělat. Jeďte do Starého Města a nějak to ukecejte. No, Šáša moc vlakem nejezdí -- snílek. Ale řekl-li to moudrý staroch, uděláme dle jeho rady.

Samozřejmě že to neukecáme. Jen plaťte holenkové. Platí Iva. Její velké prosebné oči byly na nic. Hopík taky -- měl nám krátit chvíli, ale Lukánkovi krátké ruce ho minuly a on skončil v koši. My ženy už jsme snědly druhou a koupily třetí pomlázku. Cesta je dlouhá. Jedeme velkým, pak menším, pak ještě menším a pak ještě malilinkatějším vláčkem. A nakonec cabrtáme pěšky. Alespoň že kvetly kytičky a po loukách se honily srnky. Byl to takový mátový ráj.

Aňa